Budoucí táta bloguje: Část třetí

Pokud na tento článek doopravdy někdo čekal, omlouvám se za zpoždění. Víkend byl náročný, pondělní koledování ještě náročnější, a ačkoliv jsem se po sběru vajíček pokusil dát článek dohromady, nezdařilo se. V prvních čtyřech slovech, pokud se tomu dá tak říct, jsem udělal 17 chyb. Dodneška mi Kája nevěří, že jsem doopravdy psal. Tvrdí mi, že jsem usnul. Je to samozřejmě nesmysl, měl jsem prostě unavený ruce z držení pomlázky, tak jsem jim chtěl dát odpočinout a přišlo mi jako dobrej nápad to napsat obličejem. Nic víc.

786c78d6-d620-4806-9eb3-5c1c528d211c

I přesto jsem byl odkázán do postele.

Další pokus o sepsání glosy už vypadal nadějně, ale bohužel se mi povedlo téměř hotový článek smazat. Chtěl jsem samozřejmě najít viníka jinde, ale bohužel jsem byl doma sám. Marně jsem hledal v počítači i nějaký ten virus, na který bych to svedl, ale kde nic, tu nic. Ačkoliv je to náročný, musím sebekriticky přiznat, že jsem prostě de*il.

A jistě pochopíte, že když máte něco už skoro hotového a nějakej debil vám to smaže, jste otrávení tak, že jsem chtěl rezignovat.

Nakonec jsem se přece jen rozhodl takový krátký, stručný, zkratkovitý souhrn sepsat, aby se neřeklo. Tady je…

Pondělí 21.3.: Pro někoho začal běžný březnový týden. Ne však pro nás. Začal totiž 18. týden těhotenství. Pro někoho nezajímavé, pro mě zásadní. Dostal jsem totiž konečně relevantní informaci o aktuální velikosti plodu. Je prej velkej jako ovladač na Playstation. Super, novej se bude hodit…

Úterý 22.3.: Kája se poprvé obšírněji rozpovídala o přestavbě bytu. O tom, které kusy budeme potřebovat nové, které naopak jen přemaluje štětcem a barvou. Zmínila se také o barevných kombinacích, o důležitosti celkové sladěnosti, o výběru vhodného materiálu, o nábytku pro dítě. Já kýval a přemýšlel, proč jsme prohráli derby…

Středa 23.3.: „Kam jdeš?“, zeptala se večer. „Na futsal.“ odpověděl jsem ve spěchu při balení tašky. „Vidíš, Fazole, táta nás už zase nechává samotné!“, začíná vydírání, ačkoliv je zatím v břiše jen ovladač na playstation. „Chtěl bys radši holku nebo kluka?“, položila tradiční otázku počtvrté za den. „Kájísku, víš, že je mi to jedno.“, opáčil jsem v lehké nervozitě kvůli časovému presu. „Jasně, takže chceš kluka! Ale holčička by byla taky hezká, ne? By se s Tebou mazlila…“. „Tak proč se mě vůbec ptá?!“, říkám si pro sebe. „Nechceš se na nás jít podívat?“, vyhrknu ve dveřích. „Nikdy! Ale dej gól!“. Proč já se jí vůbec ptám…

Čtvrtek 24.3.: Nic zajímavého, klasický den – naučil jsem se 7 nových typů kočárků, 6 nových krémů, dítě se asi otočilo hlavou dolů, takže tlačí = nemůžeme se milovat. Taky zase o kus vyrostlo – je velký asi jako severoindický rododendron v rozpuku, nebo tak něco. K večeři nic nedělám, jsem hotová. Ale jsou tam brambory, v mrazáku ryba, dej si k tomu… Děkuju, jsi hodná. Utíkám na pivo.

Pátek 25.3.: O volném pátku se Kája zmínila v článku, za mě tedy jen stručně, chronologicky – probuzení, dítě zase hlavou dolů, studený čaj, fantastický burger, parádní procházka, nakupování, nenávist k lidem, panika, útěk, únava, otázka na polohu dítěte, odpověď – furt dolu, spánek.

Sobota 26.3.: V sobotu proběhl v Benešově příjemný rodinný oběd. Odjezd byl ale horší. Po 6-ti chodech jídla jsem se měl podívat na odjezd vlaku. Rozespalý jsem zjistil, že jeden jede za 55 minut. Usoudil jsem, že času tedy máme dost. Neuvědomil jsem si, co obnáší rodinné loučení a balení. Nebudu to zdržovat, vlak nám ujel přímo před nosem. Blbý, no, ale proč se nervovat – krásný podvečer v klidném Benešově, příjemné počasí, za půl hodiny jede další, no stress. Jenže vysvětlujte to hormonama zfetovaný, těhotný fanatičce…

Neděle 27.3.: Další výlet, tentokrát s mými rodiči. Konopiště, procházka kolem rybníka a v občerstvení pod slunečníky debata na téma dodržování tradic. „Zítra jdu koledovat, snad budeme někde, kde budou mít ženský připravený vajíčka.“ začal jsem. „To je těžký dneska najít v Praze takový místo. I v okolí to bude těžký. Musíte koukat, kde mají vztyčenou májku.“ pohotově vystřelila Kája. Horko těžko jsem párkem v rohlíku a smíchem dusící se okolní stoly přesvědčoval o tom, že to ta blondýna řekla schválně, pro pobavení. Jenže neřekla. Druhý den jsem jí pak pořádně zmrskal vánočkou, otevřeli jsme si svatomartinské a večer koukali na plápolající ohně z pálení čarodějnic…

20160327_130139

Spousta lidí pochybuje, jestli si partnera vybrali správně. Já jsem tohoto dilematu ušetřen. Když totiž přijdete domů s kamarádem, z koledování, v lehce podroušeném stavu a nekoordinovaně si oba ustelete v chodbě, automaticky očekáváte nadávky a řev. Jak vás ale (ne)překvapí, když si holka sedne na nehostinnou chodbu k vám, povídá si s vámi a ještě se těm opileckým příběhům směje. To pak víte, že je všechno v pořádku…

20160327_115251

 

Mohlo by se vám také líbit:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *