Karolína o Karolíně | Je nutné být mámou na 100%?

Sebastián dnes slaví rok a mě to nutí přemýšlet…

Díky způsobu, jakým jsem byla vychovávaná, jsem zvyklá starat se sama o sebe a žít svůj život. Abych byla šťastná, tak musím mít svou práci, své peníze, své cíle, svůj program i svoje malé i velké radosti a přání.  A právě proto jsem měla strach. Strach z toho založit rodinu a být týmový hráč. Můj kluk mi ale naštěstí nedal moc na vybranou a v na začátku posledního semestru vysoké školy jsem nakráčela do posluchárny ne jako holka shánějící brigády a vymetající trendy pražské kluby, ale jako budoucí máma.

Spolužáci valili oči a mně šla statistika, ekonomie i angličtina jedním uchem dovnitř a druhým ven. V hlavě jsem měla zmatek a přemýšlela jsem, co to asi vlastně znamená být rodič?!

Doma jsme nemluvili o ničem jiném. Řešili jsme bydlení, peníze, jména, výchovu i výbavu. Bylo toho dost, ale byli jsme na to dva. Já a kluk. Partneři, kamarádi a parťáci. O všechny pocity jsem se mohla podělit, po každém vyšetření jsem měla komu zavolat a když mi nebylo dobře, tak jsem nikdy nebyla doma sama. A to mě nutí myslet na to, jak to dávají holky, které nikoho nemají!? S kým se dělí o radost i o starosti a pocity strachu?

Nechápu to a doufám, že to ani nikdy nepochopím. Já, stará dobrá samostatná jednotka na výchovu dítěte nikdy sama být nechci. Nechci sólovat. Zjistila jsem totiž, že to jde moje samostatnost naprosto dokonale skloubit s rodinným životem. Můžu být přítelkyně, hospodyňka i máma, ale rozhodně se kvůli tomu nemusím vzdát své práce, kamarádů nebo koníčků.

Občas je to hoňka, o tom žádná! V komoře mám 4 koše nevyžehleného prádla, kluci už pomalu nemají co na sebe, minulý víkend jsem po roce umyla okna, přes která už nebylo vidět, a jakmile přes den dítě usne, tak datluju do klávesnice jako divá. Ale nemám díky tomu žádné pocity úzkosti. Nepřijdu si jako zbytečný člověk na světe, který jen utírá zadky a vaří kaše.

I když kdo ví, třeba by se mi i tahle role na pár let líbila. Musím přiznat, že mám čas od času výčitky a říkám si, jestli není lepší zahodit svoje ambice a touhu po částečné samostatnosti a věnovat se dítěti na 1000%. Ale nakonec si to vždy vyženu z hlavy. Chci, aby na mě byli rodiče, kluci i kamarádi pyšní. Chci být v pohodě, spokojená sama se sebou a ne jen upatlaná doma v teplákách. I když tepláky miluju…

Na druhou stranu musím napsat, že kdyby však přišel jakýkoliv sebemenší signál, že Sebastiánovi naše zběsilé rodinné tempo nevyhovuje, šlo by to všechno pryč. Spokojené a zdravé dítě je prostě nejvíc!

A jak to máte doma rozvržené vy? Taky 50:50 nebo jedete na 100% pro děti? 🙂

S láskou,

Karolína

Mohlo by se vám také líbit:

3 komentáře

  1. Ja si miminko moc přála a při zjištění pozitivního těhotenského testu jsem jasala . Měla jsem v plánu že po ukončení mateřské půjdu zpět do práce na částečný úvazek ale nebylo mi to v práci umožněno , tak jsem s prckem doma a věnuji se mu , ale stále jsem si zachovala své záliby a pár kamarádek které mi zbyli. Výčitky nemam , prcek si aspoň občas ode mě odpočine a fungujeme daleko líp . Jen mě kapku mrzelo že kontroly a utz jsem nějak prožívala sama , tatínek na to moc nebyl ale s prckem funguje v pohodě .

  2. Já taky pracovala hned co se syn narodil (vlastně hned v den přilchodu z porodnice :D). Začaltky byly náročné, sladit péči o miminko s prací u šicího stroje. Ale neměnila bych. Moje práce mě naplňuje a baví. Stejně tak mě baví být maminkou 🙂 Letos se k synovi narodila ještě dcera a musím říc, že teď teprve mám pocit, že se to špatně kombinuje. Těch chvilek na práci je míň, děti času potřebuji 2x tolik Ale upínám se k tomu, že se to časem srovná 🙂 Myslim, že každá i při dětech potřebujeme něco „svého“ 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *