Nečekaný porod doma | Vítej na světě, Dominiku!

Na první porod vzpomínám s úsměvem na tváři. A ten druhý? Ten se mi vryl do paměti ještě o něco víc…

Minimálně měsíc před termínem jsem byla nesnesitelná a každý večer jsem usínala s přáním, aby už to přišlo. Týden před termínem odjel Sebík k babičce a dědovi na prázdniny a já si tak mohla odpustit alespoň fantazírování nad tím, jak vyřešíme hlídání v různou denní i noční dobu. Nejjednodušší řešení by samozřejmě bylo, kdyby mě kluci hodili do porodnice a s prckem zůstal manžel. To jsem ale nepřipouštěla jako variantu, po prvním porodu jsem věděla, jak obrovská opora můj kluk dokáže být, a sobecky jsem stanovila, že ať se bude dít cokoliv, tak nebudu v porodnici sama.

Naplánovala jsem si to moc hezky. A možná právě proto se to tak trochu zvrtlo…

Zhruba týden před termínem jsme se šli podívat na koncert kapely Rammstein. Všichni v našem okolí se smáli, že to je dost brutální způsob, jak přinutit miminko vydat se na svět. Ale co, když nezabral koncert Eda Sheerana, tak jsme holt museli přitvrdit 😀 Dominik každopádně celý koncert prospal a ožil až později doma. Lukáš se vydal ještě na pivo a já se šla domů natáhnout.

Někdy po 3:00 jsem se probudila s pocitem, že se něco děje. Šla jsem na záchod a zjistila, že lehce krvácím. Myslela jsem si, že mi praskla voda, která ale neodtéká, protože jí zadržuje hlavička. Dobalila jsem si pro jistotu tašku do porodnice a dala si sprchu. V horké vodě se mi rozjely kontrakce. Nebyly moc silné, ale přicházely v pravidelných intervalech. Nejdříve po pěti a později asi po třech minutách.

Se Sebastiánem jsem celý porod prožila až v nemocnici, proto jsem si nebyla jistá, co se sebou. Ve sprše však bolest neustupovala a pravidelnost stahů se neměnila, proto jsem šla vzbudit muže s tím, že asi pomalu pojedeme do porodnice.

Deset piv a ani ne tři hodiny spánku se na něm podepsaly a vyloženě skákal nadšením. Měli jste vidět ten výraz, když mu došlo, že bude muset opravdu vstát z vyhřáté postele. Jakmile však viděl, že jsem se stihla namalovat, sbalit si, a že bolest prožívám v tichosti, tak ho přepadl pocit, že není kam spěchat a v klidu si šel postahovat nejnovější díly seriálu, který zrovna sledoval. Naneštěstí se zrovna stal nějaký error na síti a za boha to nešlo. A tak jsem si sedla na stoličku v chodbě a odevzdaně čekala, jak to dopadne. Když už mi bolesti začaly křivit pusu, tak se na to naštěstí vykašlal a jeli jsme.

Cestou jsem říkala, že doufám, že nás nepošlou domu a nebudu tak za krá**, která jezdí do porodnice úplně zbytečně.

Někdy kolem 5:00 jsme dorazili do nemocnice. Po vyšetření rozespalou porodní asistentkou a doktorkou a skoro hodinovém monitoru se ukázalo, že se asi něco děje (dle zprávy jsem byla otevřená na 3 cm, ale pravidelné kontrakce se v nemocnici neprojevily), ale na příjem to paní doktorka neviděla. Po zjištění, že bydlíme asi 15 minut autem od porodnice, nám bylo více než doporučeno, ať se přesuneme zpět domů, v klidu se nasnídáme, dospíme proflámovanou noc, prožijeme první bolesti v pohodlí domova a pak znovu přijedeme. Prý to může být za hodinku, za pět hodin nebo až pozdě večer – každopádně už jsme věděli, že dnes nebo zítra se Dominika dočkáme.

A tak se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Cítila jsem se jako fňukna, ale říkala jsem si, že lepší 10x jet zbytečně než něco zanedbat. A Lukáš? Ten prý od začátku tušil, že nás otočí.

V 6:30, když jsme zaparkovali u domu, jsem ucítila první výraznější bolest, ale přišlo mi jako nesmysl jet hned zpátky. Porod je přece běh na dlouhou trať a se Sébou jsem se otevírala hodně pomalu, tudíž 3 cm jsou jen začátek a na 10 se dostanu až bůhví kdy. Kluk skočil okamžitě šipku do postele. Já jsem to měla v plánu taky, ale bolesti mi nedovolily ležet, natož spát. Na doporučení doktorky jsem se šla naložit do vany, kde jsem prodýchala asi tři nepříjemné kontrakce a vzápětí začala cítit potřebu jít na záchod, což jsem nakonec zvládla, ale byl to v kombinaci s kontrakcemi oříšek.

A pak už to šlo ráz na ráz. Lukáš mě nejdřív prosil, ať hekám nahlas, aby až do ložnice slyšel, že jsem v rámci možností v pořádku a neomdlívám. V určitém momentu ho asi přepadl pocit, že jde do tuhého, a šel se obléknout s tím, že tedy jedeme zpět do porodnice. Já už jsem ale bohužel nebyla schopná se obléknout ani dostat do auta, bolesti mě naprosto ochromovaly. A něco bylo navíc jinak. Z ničeho nic jsem cítila bolest hodně nízko…

Proto se Lukáš rozhodl zavolat záchranku, respektive zeptat se na dispečinku, zda je to to nejlepší řešení, nebo co jiného máme dělat, když mám pocit, že už sama jen s jeho pomocí nikam nedojdu. Paní, které se dovolal, byla fantastická a bez váhání nám nakázala zůstat doma a počkat na příjezd sanitky. Během toho hovoru jsem se opět doplazila na náš záchod o velikosti asi metr na metr – opět s pocitem, že potřebuji vykonat potřebu. Lukáš chtěl jít se mnou, ale vyhodila jsem ho. To byl však absolutně poslední náznak studu 😀

Po chvíli už jsem jen slyšela sama sebe křičet, že cítím hlavičku. Lukáš dal hovor s dispečerkou na handsfree, zaklekl ke mně, stále sedící na toaletě, a než jsme stihli začít panikařit, měli jsme Dominika v náručí. Díky paní na lince jsme ani v tuhle chvíli nijak extrémně nepanikařili. Mně se neuvěřitelně ulevilo, držela jsem Dominika v náručí a v hlavě měla úplně vymeteno. Ještě dnes mám ty zběsilé dvě minuty jako v mlze.

Dominik nebyl nijak nestandardně fialový, malou chvilku dokonce plakal, dýchal a rozhazoval ručičkami. Vše tak nasvědčovalo tomu, že je i přes krkolomný příchod na svět v pořádku.

Jen pár minut po porodu už u nás byli záchranáři. Během jejich cesty do bytu mi spadla placenta do mísy. Ale nedělala jsem si s tím vrásky. To už se ale nedá říct o klukovi, který jí musel jít později vylovit, aby mohli doktoři v porodnici zkontrolovat, zda je celá.

Po přestřižení pupeční šňůry odsunul doktor z kuchyňské linky párky, hořčici i chleba (těžko říct, ve který moment si začal Lukáš chystat snídani) a vytvořil si prostor pro nejzákladnější kontrolu Dominika. Pak ho co možná nejrychleji zabalil do deky a termo fólie, nasadil mu čepičku a začal se chystat k odjezdu. Já si mezi tím vlezla do sprchy, oblékla se, Lukáš všem třem pánům nabídl kafe 😀 a jeli jsme. V nemocnici už na mě a na Dominika čekal moc milý tým lékařů a sestřiček, kteří se o nás skvěle postarali. Děkujeme!

Mohlo by se vám také líbit:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *