Sebastián: 3 měsíce

20161208_093736

Sebastiánovi už jsou tři měsíce. Letí to, letí to. Čím dál častěji si přeji, abych mohla zastavit čas…

Ještě před pár dny jsem v podstatě děsila každého dne, který jsem měla se Sebastiánem prožít sama. Čas od času jsem byla mile převapená, prožili jsme fajn den a než jsem se nadála, tak už chrastily klíče v zámku, přišel kluk a bylo dobře. Některé dny se však zatraceně táhly, prcek plakal, ječel, vztekal se a já byla nervózní, nerudná, vydeptaná a osamělá.

Možná to zní trochu zvláštně (i když si myslím, že maminky pochopí), ale já vlastně nepotřebovala pomoct. Sebíka jsem zvládala v pohodě, byla jsem dokonale odpočinutá, s domácností mi pomáhal kluk, navařeno mám často od jedné nebo druhé mamky, když nestihnu nebo nechci jít nakoupit tak také stačí napsat Lukášovi…

Ale po psychické stránce to bylo sakra náročné. Když prcek nespal, nejedl, nebyl v drncajícím kočárku nebo jsem ho nechovala (ve stoje samozřejmě), tak bylo zle. V devadesáti procentech případů začal ječet, jakmile jsem ho položila do postýlky, do houpátka nebo kamkoliv jinam a pláč přicházel i ve chvíli, kdy jsem ho měla v náručí a sedla jsem si.

Časem se z toho stala taková bojovka. Jakmile jsem prcka potřebovala položit, vyzbrojila jsem se dudlíkem, chrastítkem a dalšíma kravinama, které by ho mohly zabavit, minimálně 5 minut jsem se odhodlávala a pak až šla na věc. A samozřejmě, že stejně přišel pláč.

Jednoho dne se to však zlomilo a já konečně mohla po tom, co Lukáš přišel z práce, říct: „Sebastián byl celej den zlatej!“

Kluk mi prvních pár dní nevěřil a přemýšlel, jestli nemá začít pátrat po nějakých práškách na nervy, které tajně beru, ale brzo pochopil, že je vážně něco jinak.

Hodně holek mí říkalo: „Vydrž ty první tři měsíce, pak se to zlepší.“ A já jim nevěřila. Teď ale musím uznat, že měly pravdu. Úderem konce třetího měsíce začal Sebík mnohem víc vnímat okolní svět a mně se neskutečně ulevilo.

20161209_095852-2

Samozřejmě jsou i horší dny, kdy mrňous nemá náladu nebo ho něco trápí, ale většinou je naprostý klídek. Dokonce spolu vydržíme klidně celý den lenošit v ložnici. Jako lusknutím prstu totiž začala plnit svou funkci hrazdička s hračkami. Musela jsem ji sice tročku upgradovat, protože bílá kachna ani světle modrý mráček toho našeho malého slepce zatím moc nevzrušovaly, ale jakmile jsem tam pověsila jeho oblíbený míček, zelenou sovu a hlučné chrastítko, tak se stal zázrak. Séba leží, kouká, snaží se brát míč do ruky, občas omylem rozhoupe cinkající sovu, směje se, spokojeně si rve obě ruce do pusy a když toho má dost, tak si hodí deku na hlavu a usne.

20161207_120701

Hurá, hurá, hurá!

A já mám konečně čas i klid na věci, které prostě nejdou dělat s miminem v ruce a zároveň nemám výčitky, že se mu nevěnuju a nechávám ho do zblbnutí houpat v křesílku s bílým šumem u ucha.

Navíc se snad díky tomu, že Sebastiána už víc a víc zajímá okolí a hračky, dostaneme víc ven – mezi lidi. Samozřejmě, že jsme do teď nežili v izolaci, naopak jsme docela často někde trajdali, ale byl to stres. Jakmile jsem zašla do kavárny nebo restaurace, tak jsem fanaticky klepala kočárkem ve snaze oklamat malého tak, aby si myslel, že je stále venku a dál spokojeně spal. Naprosto jsem se totiž děsila toho, že by byl vzhůru a řval na celé kolo. To už se ale snad změní, alespoň na chvilku, do doby, než se začne dožadovat vypuštění z kočárku :)

20161208_093933

Kromě toho, že už dokážeme Sebíka zabavit a já se tím pádem nebojím každého dne, kdy k nám nepřijde žádná návštěva, se toho za ten třetí měsíc moc nezměnilo. Za zmínku by však možná stálo to, že prcek už vydrží spát celou noc – od cca 19:30 do 6:00 až 7:00, kdy by se sice ještě rád válel, ale hlad už mu to nedovolí (aktualizace: Zřejmě jsem to zakřikla a okolo třetí ráno opět na cca 10 minut vstáváme na brzkou snídani).

Jo a také jsme poprvé vyrazili na celý víkend mimo domov. A to hned dvakrát. Poprvé k mým rodičům a po druhé na hory, do Harrachova, kde však máme v podstatě taky rodinné zázemí, takže žádné info o tom, jaké to je v tak malým miminem v hotelu, vám bohužel nepředám.

Co vám však můžu říct je to, že se absolutně není čeho bát. Ač jsme byli na cestě i v době, kdy už Sebík většinou dávno spí, ponocovali jsme po hospodách, krmili z lahvičky a lítali celé dny po venku, tak se mu jeho super spací režim nijak nenaboural. A víte, co na tom má podle mě největší zásluhu? Hnízdo! Cestovní postýlka je pro mrňouska ještě zbytečně veliká, a tak ho taháme všude s sebou. Stačí ho totiž položit na postel, na zem nebo na sedačku a v cuku letu má prcek své zaprděné útočiště, které zná, ve kterém si přijde v bezpečí (a je v bezpečí), a díky němuž ho nijak nestresuje cizí prostředí. Toť můj názor. Je klidně možné, že se nám jednoduše narodil spáč, který by prospal celou noc kdekoliv, ale i kdyby to tak bylo, tak jde prostě o skladnou a hezkou vychytávku, kterou považuji za asi úplně nejlepší investici.

fb_img_1480685452974

Mohlo by se vám také líbit:

5 komentářů

  1. Ahoj Karolíno,

    mojí holčičce jsou dnes 2 měsíce a také prožívám přesně to co popisuješ v článku. Jako bonus bojujeme s nočním usínáním, kdy od 20h do 22h malá pláče, vzteká se a je k neutišení a tak je to každý večer. Nemůžeme přijít na to, co je kámen úrazu a co jí v ložnici tak štve.
    Naštěstí už teď jsou dny, kdy je malá více v klidu a snad jich bude přibývat, budu v to doufat po tvém článku, který mi vlil naději do žil:)

    Měj se krásně a přeji pohodové Vánoce :)

  2. Ahoj,

    mám chlapečka (2 měsíce) a musím říct, že článek je v mnoha bodech jako bych ho psala sama, zejména pocity kdy jsem s prckem sama a čekám, až uslyším klíče v zámku. Jsem nesmírně ráda, že vím, že v tom nejsem sama a že to zřejmě je běžný stav.

    Malý, když se dobře vyspí, vydrží chvíli ležet, ale co nastává pak je boj. Přes den ho uspat v postýlce je děs, a často když se to konečně povede, se po půl hodině záhadně vzbudí a je stejně protivnej :( to nemluvím o uspávání v podvečer (kolem 17 hodiny) kdy nejde ještě o noční spánek, to je téměř nemožné a jen brečí a brečí (bohužel často to tak vyjde že se kolem 15 hodiny vzbudí a do 18-19 hodiny bez spánku je to horor). Stejně obavy mám i z pláčem na veřejnosti, takže sama s ním na extra dlouho nikam radši nechodím, představa že mi začne plakat a já ho nebudu umět utišit je příšerná.

    Zajímalo by mě, zda nemáte nějaký fígl jak udržet dudlík v puse? 😀 Než nám prcek usne tak sebou strašně mele a dudlík si pořád vyhazuje, i když je v klidu tak mu často padá, asi neumí moc dudlat či co 😀

    1. Hezký den, Adél :)

      U nás většinou není problém spánek dopoledne, ale odpoledne také bojujeme. Co spolehlivě pomáhá je bílý šum. Hlasité hučení ani nic podobného mu nepouštím, mám pocit, že by mu to vymylo mozek, ale stáhla jsem si aplikaci, kde je zvuk „bubnujícího“ deště, a to mi přijde docela fajn a funguje to. Jediný čas, kdy to nezabírá, je večer okolo té 6, ale to většinou prostě nějak vydržím a nebo ho jednoduše dřív vykoupu. Jakmile ho totiž položím v koupelně na pračku, tak se i z toho největšího řevu stává hlasitý smích :)

      A co se dudlíku týče, tak máme takového usínáčka s hlavou ovce, kterého dám Sébíkovi na ruku, on ho v podstatě obejme a akorát to vychází tak, že má tu ovci přímo před pusinkou, takže dudlík skoro nemá šanci vyplivnout 😀 Ale i tak se mu to občas povede a musíme se xkrát k postýlce vracet a znovu mu ho dávat.

  3. Ahoj Kájo,

    tvůj blog mám moc ráda. Líbí se mi tvůj pohled na mateřství – upřímnost, otevřenost i to, že to bereš s nadhledem. Alespoň tak to na mě působí a je to pro mě velkou inspirací.

    Jsme s naší malou Kájou o pár týdnů za vámi a nyní se do puntíku nacházím v té fázi, o které píšeš – chce se nosit (a běda, když si sedneme), často řve (to není dětský roztomilý pláč), procházka dál než okolo domu je pro mě jeden velký stres a úplně nejtrefnější je pro mě ten stres být s ní doma – často jsou takové dny opravdu ve znamení čekání na to, až zachrastí klíče v zámku. Mrzí mě to,ty mé představy o mateřství byly jiné..těšila jsem se, jak si to budeme užívat a zatím tomu tak není … ale tvůj článek mi dal naději, že to možná přijde. A za to moc děkuji.

    1. Milá Silvi,

      jsem ráda, že alespoň někomu ten článek pomohl a přeji tobě i malé Káje, ať je vám co nejdřív fajn! Přijde to, věř mi. Možná ne úderem začátku čtvrtého měsíce jako u nás, ale přijde. A jestli ti můžu dát jednu radu – zkus si na dny, kdy máš chuť prcka hodit z okna, pozvat nějakou návštěvu, třeba kamarádku, která ráda pochová a Káju ti hned jak začne plakat nevrátí. Alespoň mě to vždycky hrozně nakoplo. V klidu jsem si vypila kafe, vypnula mozek a nemusela alespoň hodinku nebo dvě startovat, jakmile jsem zaslechla pláč.

      Jo a nevím, jestli to pomůže, ale v poslední době zjišťuju, že byl Sebastián často tak protivnej, proto přes den málo spal. Teď jakmile řve, tak měním plínu, krmím, masíruju břicho a chrastím hračkama, ale jakmile to nepomůže, tak hurá do postýlky, dudlík, dečku k nosu, aby se mohl zachumlat a většinou hned spí jak špalek. A když ne, tak mu pustím bílý šum a usne do cca 10 minut.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *