Sebastián dvouleťák | O jídle, spaní i nočníku

Už je to skoro rok, co jsem napsala poslední článek čistě o Sebastiánovi. A není divu. Rokem se to podle mě všechno láme a na děti přestávají platit jakékoliv univerzální rady. A to jak ve výchově, tak co se například jídelníčku týče. I tak se ale určitě můžeme navzájem inspirovat, proto přeju příjemné čtení o tom, jak válčíme nyní, v Sebíkových dvou letech, a budu ráda, když mi napíšete, jak to dáváte vy nebo při čtení třeba zavzpomínáte na to, jaké to bylo, když byly vaše děti v podobném věku.

Je nejedlík, nebo vařim blafy?

Oblečení to schová, ale Séba je drobek a jídlu úplně moc nedá. Alespoň podle mě. U babiček jí prý většinou nádherně, v židličce, na slušňáka. Doma to do něj většinou rvu horem dolem. Těžko říct, čím to je. Buď jsem ho rozmazlila relativně častým stolování nestolováním v obýváku u televize, nebo holt vařim blafy. Ať tak, nebo tak, dala jsem si předsevzetí něco s tím udělat. Vaření pro nás dva mě moc nebaví, nejradši vařím minutky a nesnáším ohřívané jídlo. U našich ani u klukových rodičů mi to ale nevadí, tak nevím, kde je chyba. Rozhodně ale vím, že je čas na změnu. Musím tu žížalu trochu vykrmit a sobě taky nastolit nějaký režim, je to bída.

Práce počká

Ještě před pár dny bych vám napsala, že se nic nezměnilo – sprcha, pyžamo, mléko, medvěd a dobrou. Aktuálně je to ale trochu jinak. Možná to začalo rymičkou, nebo tím, že prckovi není poslední dny úplně dobře, každopádně máme doma mazlícího maniaka. Nejraději teď usíná s námi, v obýváku nebo v ložnici, na tom nezáleží. Důležité je pevné objetí nebo alespoň oční kontakt. A opovažte se jen o kousek ucuknout, udělat pohodlí nebo nedej bože odejít do jiné místnosti. V tu chvíli je ďábel vzhůru, výstražně zahučí, našteluje vás do předešlé pozice a teprve pak zase zavře oči.

Každý den peskuju a říkám si, jestli se to někdy vrátí do starých kolejí, pak si ale uvědomím, jak rychle Séba roste, uvelebím se vedle něj a užívám si ho. Čert vem, že budu pracovat až o půlnoci nebo ve spěchu ráno, protože tyhle chvilky mi nikdo nikdy nevezme. Jediné, co mě drása, je to, že si začal tenhle model usínání vynucovat i po obědě, kdy jsem zvyklá pracovat a mít čas pro sebe. Ale co s tím?

Krůček po krůčku

Přesně tak zvládáme učení na nočník. Zprvu se na něj prcek odmítal jen posadit. Oblečený i svlečený. A tak jsem ho jen nechala ležet v obýváku a sem tam ho tam zkusila posadit. Nikdy ne nijak narychlo, po probuzení. To nedělalo dobrotu. Jen když byl v klidu a koukal třeba na pohádku. Asi po čtrnácti dnech se ze zlého křesla stal trůn, na kterém se vysedávalo skoro nonstop. Nic jiného se ale nedělo. Čůralo se všude po bytě a kakalo zásadně jen ve stoje do plíny. Až pak najednou, z ničeho nic, to přišlo. Na otázku, jestli se Séba nechce vyčůrat, přišla kladná odpověď. Svlékla jsem ho, usadila a bylo. Radovali jsme se minimálně stejně, jako když Slavia vyhrála titul. A od té doby chodí na nočník sám – podmínkou je však to, že musí být nahatý.

Venku si neřekne a pustí to v klidu do trenek. Na pískovišti, klouzačce, prostě kdekoliv. To ho ale já asi nenaučím, to bude muset kluk. Říká se, že jakmile mini kluci pochopí princip venkovního čůrání, nechtějí jinak. Tak uvidíme. Snad nám to teplo ještě chvilku vydrží a budeme mít prostor to vypilovat.

Co se spánku týče, ten odpolední dává prcek bez plenky, noční ani náhodou. Nechávám tomu ale volný průběh. Dokud bude patřit k jednomu z večerních a nočních rituálů lahev s mlékem, zřejmě se mi to odbourat nepodaří. Uvidíme časem…

Mama, tata, babí, dědí – kde siii?

V porovnání s nočníkem se Sebíkova mluva rozvíjí šnečím tempem.

„Mama, tata, baba, dědí, ajéje, hopla, papír, děti, auto, bác, bonbon, hají, dudu, ham, brm brm, ne, jo, aha, kde si, kde je, tady je, čus a ahoj,“ tak s tím si prcek vystačí.

Mám ale pocit, že se to pomaličku láme. Tak uvidíme. Už se těším, až se spustí ten kulomet slov a jsem zvědavá, jestli pak budu vzpomínat na chvilky, kdy mlčel.

Auto maniak

Mezi TOP 3 rozhodně patří auta, hlavně maličké modely, balón a malířská výbava (čti pastelky, voskovky a papíry). Do balónu kope jako zběsilý, nahazuje si ho do vzduchu a z jedničky se do něj trefuje. Se mnou ho to ale nebaví. Zřejmě už zjistil, že to, že ráda chodím na fotbal a vím, co je ofsajd, ještě neznamená, že mu můžu být dobrým tréninkovým parťákem. Proto jsem se od chození na umělku distancovala a přenechala tuhle zábavu klukovi. Auta ale parkovat můžu! Třikrát hurá! Ale s malováním je to zase bída. Dřív mi každou chvilku dával tužku do ruky a prosil, abych mu malovala. Dneska nic. Že by zjistil, že jsem i v tomhle úplně levá?

Na dalších příčkách se umístily odstrkovadlo (po neúspěchu s Pukylinem jsme vsadili na obyčejnou plastovou motorku), knížky všeho druhu, dřevěná garáž a nově také elektronická tužka od Albi, kterou dostal k narozeninám.

A to je pro dnešek vše. Původně jsem plánovala dlouhý článek, ale kdo by to chtěl číst, že jo? Navíc pokračování můžu dopsat kdykoliv! Takže mi klidně napište, co tu podle vás chybí! Budu jedině ráda.

S láskou,

Karolína

 

Mohlo by se vám také líbit:

1 komentář

  1. Ahojky,jsem ráda , že nejsme jediný co máme večerní a noční rituál láhev s mlékem . Všichni kolem mi tvrdí že je prcek na to už velký (22 měsíců) ale bez lahve prostě neusneme. Co se týče nočníku tak to se nám nedaří, nočníku se bojí a obchází ho jako by to bylo bůhví jaký bubák 🙂 . takže čuráme taky po bytě ale na ven mu plenu dávám, na to nemám síly .
    Ráda bych si přečetla jak jste oslavili 2 narozeniny,tedy jak Séba vnímal dort a dárky. A zda došlo k nějaké změně v budování nového bydleníčka .
    Jinak super článek 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *