Je to jedenáct dní od propuštění z porodnice. A protože mám poslední dobou dost špatnou paměť (že by mléko místo mozku?), tak je nejvyšší čas na příspěvek o tom, co mi v porodnici chybělo nebo naopak přebývalo.
Devět měsíců jsem si představovala, jaké to bude, jak moc to bude bolet a jestli to vůbec zvládnu. No a najednou to mám za sebou, Sebíkovi je týden a já si celý porod jen těžko vybavuju.
Těhotenství je asi to vůbec nejpodivnější, co jsem za těch 23 let, co jsem na světě, zažila. Nové vjemy, zážitky, pocity, přívaly zodpovědnosti, strachu, bezmoci, štěstí i lásky se střídaly jako na běžícím páse a mě ani mé nejbližší to rozhodně nenechávalo v klidu.
Už od pátku sama sobě vyhrožuju, že se pustím do balení věcí do porodnice. Zatím jsem k tomu však, světe div se, vůbec nedostala. Částečně mě ale uklidňuje fakt, že mám většinu potřebných věcí nakoupených a to, co mi chybí, snad pořeším během jedné návštěvy lékárny nebo drogerie.
O trendy v porodnictví ani o porodní plány se nezajímám. A vlastně jsem ani neměla v plánu psát nějaký příspěvek o porodu, dokud si ho neprožiju a nebudu mít nějaké vlastní zkušenosti.