„Až porodím, tak…”
Tuhle větu jsem řekla snad tisíckrát. Plánovala jsem si, jaké to bude být máma. A přesně jsem věděla, že budu taková a maková. Vyrovnaná, klidná, hezká, dobře naladěná. A ono ho***. Pardon. Jinak to fakt říct nejde. Všechno se otočilo o 180°. I když abych jen nemeldovala, tak musím říct, že se to pomalu, ale jistě, vrací k normálu. Kluka už po práci čas od času vítá moje usměvavé já a ne zombie v noční košili durch od mlíka 🙂
Konečně jsme se dočkali – šestinedělí je za námi! Nás, tedy mě, kluka ani Sebastiána, to sice nijak neomezovalo – chodili jsme ven, na nákupy, zvali jsme si domu návštěvy a vyráželi jsem na výlety, ale v našem okolí se sem tam našel někdo, kdo si neodpustil nějakou rejpavou poznámku o tom, že je Séba přece ještě hrozně maličký, a že bychom se měli krotit, takže jsem ráda, že už máme tohle ošemetné období za sebou.
Přesně za měsíc mám termín porodu, před sebou poslední dva dny lehkého homeofficu a za sebou jeden z nejdivnějších dnů poslední doby. A k tomu ještě navíc náladu pod psa. Nastala totiž chvíle, kdy jsem se musela rozloučit v práci.